David Benedek
Vojtěch je študentom hranej réžie na VŠMU. Jeho krátky film Ďaleko medzi nami, v ktorom si medzi inými zahraj aj Peter Bebjak, sa bude premietať na tohtoročnom Filmovom festivale inakosti.
Povedz nám trochu o tvojom backgrounde. Odkiaľ si a ako dlho žiješ na Slovensku?
Pocházím z Havířova a na Slovensko jsem zavítal před čtyřmi lety díky studiu na FTF VŠMU v Bratislavě. Momentálně dokončuji poslední magisterský ročník na katedře režie hraného filmu pod vedením Pala Korce.
Kedy si sa začal zaujímať o filmovú tvorbu?
Jsem člověk, který si všechny své klíčové zážitky rád archivuje. Proto vím, že první krátký film jsem natočil s mými bratranci v létě roku 2010. Přestože se jednalo o dětskou zábavu, při které jsme s ukradenou dědovou kamerou běhali po zahradě, nadšení ze sdíleného zážitku nás přimělo se k tvorbě opakovaně vracet. Když jsem se na konci základní školy rozhodoval, kam pokračovat, předložil mi taťka návrh přihlásit se na filmovou střední ve Zlíně. Jelikož jsem sám nedokázal přijít s lepší variantou, přihlásil jsem se. Teprve až během studia jsem díky sečtělejším spolužákům zjišťoval, že kinematografie dokáže nabídnout i jiné kvality než „pouhou“ zábavu. Že je to médium, skrze které dokáže autor zkoumat okolní svět a formulovat své osobité vyjádření. To do mé dětské fascinace vneslo poznání, díky kterému jsem se o film začal vážně zajímat.
Kto sú tvoje filmové inšpirácie?
Když jsem byl menší, kinematografie pro mě představovala především bránu do nepoznaného světa. Tehdy mě fascinovalo téměř cokoli, co mi rodiče v televizi zakazovali. To se však samozřejmě postupně měnilo. V současné době mě nejvíce oslovují každodenní lidské příběhy, které zcitlivují náš pohled na svět. Ty spatřuji například v subtilně vyprávěných snímcích Kelly Reichardt (Jisté ženy, První kráva) nebo introspektivních dramatech Krzysztofa Kieślowského (Krátký film o lásce, Tři barvy). Velmi inspirativní jsou pro mě také rodinné drobnokresby Hirokazua Koreedy (Po bouři, Nehybná chůze), ve kterých se, i přes jejich zasazení do kulturně vzdáleného Japonska, vždy cítím doma.
Ako hodnotíš svoje štúdium na VŠMU?
Snažil jsem se ke studiu přistupovat jako k otevřenému hřišti, na kterém mám prostor objevovat a zkoušet nové věci. Škola studentům nabízí základní zázemí a předpoklady, ale záleží individuálně na každém posluchači, jak k nim přistoupí. Já jsem se například v prvních dvou ročnících věnoval dokumentu, ačkoliv jsem studoval režii hraného filmu. Náš ročníkový vedoucí Palo Korec byl naštěstí natolik otevřený, že mi tento osobní experiment umožnil. V tom spatřuji největší hodnotu naší školy. Člověk si zkrátka může dovolit dělat chyby a hledat svůj osobitý způsob vyjádření.
Akým témam sa venuješ vo svojich filmoch?
Mým hlavním tématem je studie mezilidských vztahů v rodinných kruzích. V prvních dvou ročnících školy jsem v důsledku covidu dokumentoval především své bezprostřední rodinné okolí. Hodně jsem se na tom naučil a hlavně jsem si díky tomu definoval, co mě vlastně zajímá. Rodina může mít různé podoby a její vnitřní vztahová dynamika dokáže leccos poodhalit i o povaze širší společnosti. Je to zkrátka vděčné pole, na které se váže celá řada dalších podnětných společenských fenoménů.
Aká bola inšpirácia za filmom Ďaleko medzi nami?
Původní scénář k filmu napsal střihač Petr Chromčák. Jednalo se o adaptaci japonského dramatu autora Yukia Mishimy Yoroboshi: The Blind Young Man. Petr jej však významově posunul a, co pro mě bylo klíčové, zasadil ho do dnešní doby. Přítomnost ústředního homosexuálního páru, který se v původní předloze nevyskytoval, vnášela do scénáře otázky o současných podobách rodiny a o adopci dětí stejnopohlavními páry. Tento posun mě oslovil, a když jsem zvažoval, jakému projektu se věnovat v rámci bakalářské práce, rozhodl jsem se rozpracovat právě jej. Přestože film v jednotlivých fázích výroby prošel několika dalšími změnami, které ho od původní předlohy odklonily, prvotní inspirační počátky sahají právě k ní.
Aké bolo natáčanie?
Před tímto filmem jsem byl zvyklý pracovat spíše v malých štábech a točit v komorních podmínkách s nejzákladnější technikou. Přestože se v případě Daleko mezi mámi nejednalo o žádnou nadstandardně velkou výrobu, natáčení i tak dalece přesáhlo mé dosavadní zkušenosti. Dostal jsem do ruky vysílačku, kolem se pohybovala celá řada asistentů a všichni čekali na mé pokyny. Byl to dost zvláštní pocit. Pamatuju si, jak jsem první den sledoval celý ten sehraný štáb a u toho si říkal: „Co jim mám jako teď říct?“ Naštěstí jsme však téměř celý film natáčeli na jedné lokaci, takže jsem si po několika záběrech na všechno zvykl a prvotní zaskočení bylo pryč.
Ako sa ti pracovalo s herectvom?
Byla to výzva, jelikož jsem kromě větší produkce ještě navíc nikdy předtím nerežíroval tolik herců najednou. Momenty, kdy v dusivé atmosféře diskutují za stolem, se staly nejnáročnějšími, především pro široké množství detailů, které bylo potřeba uhlídat. Naštěstí mi však herci po celou dobu vycházeli vstříc. Nabízeli různé možnosti a byli otevření si o postavách a tématu filmu povídat. Vzhledem k tomu, že bylo obsazení rozdělené na český a slovenský sektor, vyhodnocuji jako úspěch, že se nám podařilo také sejít a některé momenty nazkoušet ještě před samotným natáčením. Vytvořil jsem si tak představu, jak na sebe vzájemně reagují, ale taky na co se potřebuju zaměřit, aby se vše odehrálo podle mých představ.
Vo filme ti hrá aj Peter Bebjak. Ako vznikol tento nápad?
Myslím, že se ten nápad zrodil už při psaní scénáře. Postava Alexandra, kterou ztvárnil, má budit dojem hodného a podporujícího manžela, který se však zároveň nestydí projevit své homofobní názory. Obsadit Petra Bebjaka mi tedy připadalo jako vtipně protichůdná úloha. V prvním střihu měla postava dokonce mnohem více prostoru, ale když došlo na rozhodování, co je pro ústřední téma důležité, musely tyto scény pryč.
Vo filme je vidieť obraz od Andreja Dubravského, ako došlo k tomu?
Potřebovali jsme prvek, který dokáže zmíněnou postavu Alexandra vyprovokovat k pochybnostem o způsobu výchovy dvou adoptivních otců. Zvolili jsme tedy obraz líbajících se mužů, jehož autorem je právě Andrej Dubravský. Jedna z vystřižených scén s Petrem Bebjakem je moment, kdy u tohoto díla stojí a vyjadřuje své obavy, zda zmíněný výjev nemůže negativně ovlivnit vývoj malého dítěte. U tohoto záběru jsem se bavil asi nejvíc.
Podieľali sa na tvorbe filmu queer osoby?
Nebyl to prvoplánový záměr, ale velká část štábu tvořily právě queer osoby. Hodně lidí se chtělo projektu zúčastnit už jen na základě jeho tématu. Považovali za důležité o podobných situacích hovořit a queer postavy ve filmu zobrazovat. Byla to tedy nejen spolužácká výpomoc, ale motivovaly nás i společné hodnoty, o kterých jsme chtěli vyprávět.
Ako bol film prijatý v škole a okolím?
Přestože se jedná o můj bakalářský film, je to jen několik měsíců, co jsme ho finálně dokončili. Postprodukční proces se totiž nezvykle protáhl, takže jsem na školních klauzurách promítal jen jeho nedokončenou verzi. V průběhu čtvrtého ročníku jsme se však ke střihu vrátili a s velkým vkladem Petra Chromčáka, který se do projektu jako střihač zapojil, jej vystavěli nanovo. To, co tehdy viděli pedagogové, byl tedy diametrálně odlišný tvar, než jaký uvidí diváci festivalu nyní. Když jsem film pouštěl svému okolí, reakce se velmi různily. Jeden z členů mé rodiny, který je velmi konzervativně založený, například otevřeně přiznal, že ho zasáhl, ačkoliv svůj negativní postoj k LGBTI+ tématům nezměnil. Připadalo mi to jako zajímavý protiklad. Z veřejných událostí se film dočkal projekce na 50. Letní filmové škole v Uherském Hradišti, kde jsem bohužel nemohl být přítomný. Na ohlasy dalších diváků jsem tedy stále zvědavý.
Aký máš vzťah k tomuto filmu rok a pol po jeho dokončení?
Film si prošel tolika různými verzemi, že jeho dokončení zahrnovalo malý zázrak. Za pomoci mnoha šikovných lidí, kteří se na projektu podíleli, se nám to však nakonec podařilo. Při zpětném pohledu se tedy nejvíce vážím právě jejich pomoci. Uvědomil jsem si, jak mocná dokáže být síla střihu a že i přes řadu slepých uliček, do kterých se autor při tvorbě dostane, lze vždy najít cestu ven. Máte-li kolem sebe ty správné lidi, samozřejmě.
Aké sú tvoje filmárske ambície?
Když měl na naší škole minulý rok přednášku islandský režisér Rúnar Rúnarsson, hovořil o tom, jak se jako student pokoušel svými filmy komunikovat především jasně vyhraněné politické statementy. Když však sledoval cestu těchto filmů, málokdy se stalo, že překonaly festivalovou bublinu a ovlivnily lidi, pro které měly být v první řadě určené. Nemyslím si, že podobný přístup nemá v kimatografii své místo. Koneckonců, například Kieślowského Krátký film o zabíjení zapříčinil, že bylo v tehdejším Polsku vyhlášeno pětileté moratorium na trest smrti. Věřím však, že vedle podobných projektů obstojí jako hodnotné i ty, které dokáží ovlivnit drobnější aspekty naší existence. Například dotknout se člověka na emocionální úrovni a přimět ho zavolat svému příteli, se kterým dlouho nemluvil. Pokud by podobnou reakci dokázal vyvolat můj film, byl bych spokojen.
Myslíš, že sa v budúcnosti budeš ešte venovať queer témam alebo zobrazovať queer postavy?
Zajímá mě dění ve společnosti a queer témata jsou její součástí. Přestože se nejedná o mou osobní oblast, vyhýbat se jí by znamenalo ignorovat realitu, ve které žijeme. V případě Daleko mezi námi jsem však nechtěl sklouznout k prvoplánové agitaci. Srdcem vyprávění je malý kluk, který se ocitl uprostřed intenzivního rodičovského konfliktu. Jeho biologická matka si ho po letech touží přisvojit zpátky, což narazí na ostrou reakci jeho adoptivních rodičů. I přes takto výrazný konflikt jsem se však rozhodl zaměřit pozornost především na pocity onoho kluka a upozornit tak na nevšímavost dospělých vůči nim. To, že jsou adoptivními rodiči homosexuální pár, je pro zápletku druhořadé. I přes některé momenty, kdy se film této roviny dotýká, jsme z queer postav chtěli udělat přirozenou součást vyprávění, na kterou se nemusí zvlášť upozorňovat a která není v jeho popředí.
Myslíš si, že musí byť režisérstvo súčasťou LGBTI+ komunity, aby vedelo citlivo natočiť film o queer ľuďoch?
Pokud se režisér sám pohybuje v komunitě, o které točí, myslím, že mu to dokáže jen pomoci. Pochopitelně ji totiž zná důvěrněji, než lidé, kteří její součástí nejsou. Neřekl bych však, že je to jediným předpokladem pro natočení citlivého filmu. Je-li autor dostatečně empatický, dokáže proniknout i k postavám, se kterými příliš společného nesdílí. Možná bude muset absolvovat důkladnější rešerše, či hovořit s lidmi, na které se podobnost váže přímočařeji. Dobré scénáře v sobě však vždy nesou něco univerzálního. Něco, co naše individuální zkušenosti přesahuje. Dokáže-li autor tuto kvalitu najít a pojmenovat, věřím, že asociace s vlastním životem, které mu k získání vztahu s tématem pomohou, určitě najde.
Točí sa momentálne na VŠMU dosť queer filmov?
Vím jistě, že se točí, a to je, myslím, hlavní. Jestli jich je dost, nebo málo, to už posoudit nedokážu.
Na čom pracuješ teraz? O čom bude tvoj magisterský film?
Můj nadcházející magisterský film pojednává o zkrachovalém spisovateli, který se z finančních důvodů začne starat o starou paní žijící v osamocené vile nad Bratislavou. To, co se z počátku jeví jako dočasný přivýdělek, se postupně promění ve formativní zkušenost, díky které dokáže obnovit zpřetrhané pouto se svým synem. Film rozebírá témata měnící se identity a tenké hranice mezi iluzí a realitou. V současné době mám napsanou první verzi scénáře a spolu se členy štábu pracujeme na jeho predprodukčních přípravách.
Si v poslednom ročníku, čo chystáš po škole?
Napsal jsem krátký námět na televizní minisérii. Momentálně zkoumám, jaké jsou možnosti jejího vývoje. Jedná se však o příliš rané stádium na to, abych mohl o projektu blíže hovořit. Prioritně se teď soustředím na magisterský film.
Ak ste našli chybu, napíšte na dex@queerslovakia.sk
